Výživné zletilého dítěte

Když bylo Lucii 18 let, opustil Luciin otec její mámu, ji a její sourozence, a vydal se svou vlastní cestou, aniž by se s Luciinou mámou rozvedl. Od té doby nesla veškeré náklady spojené s chodem domácnosti Luciina máma. Otec nepřispíval na výživu své manželky ani jejich společných dětí.

Lucie složila příjímací zkoušky na vysokou školu a zahájila studium bakalářského studijního programu a následně navazujícího magisterského programu. Lucie studovala v prezenční formě, takže neměla moc času si přivydělávat, a její máma, která se sama starala o Luciiny sourozence, ji nemohla při studiu plně podporovat, protože na to neměla dost finančních prostředků.

Postupem času musela Lucie stále více času trávit na různých brigádách, aby si zajistila finanční prostředky na živobytí, kvůli čemuž měla stále méně času a energie na studium. V důsledku toho byla nucena ukončit navazující magisterské studium. I přes tento nezdar se Lucie přihlásila na další navazující magisterské studium, kde opět úspěšně prošla přijímacím řízením, ale po třech letech studia musela opět zanechat, protože musela opět stále více pracovat, aby byla schopna zaplatit poplatky za studium a veškeré náklady na živobytí. V důsledku toho však nebyla schopna naplno plnit studijní povinnosti ve studovaném oboru, a navíc jí v důsledku toho, že se jí při studiu nedostávalo podpory od otce, vznikly dluhy na nájemném a půjčkách, které si vzala na úhradu poplatků za studium.

Do této situace se Lucie dostala proto, že předpokládala, že když její rodiče nejsou rozvedení, nemá nárok na výživné. Navíc si myslela, že nárok na výživné má pouze do 26 let.

Lucie měla alespoň trochu štěstí, že jí kamarád poradil, aby zašla za advokátem, kde zjistila, že dítě má nárok na výživné bez ohledu na to, zda jsou jeho rodiče rozvedení–⁠a to po dobu, kdy není schopno se samo živit, tedy i pokud je starší 26 let a studuje na vysoké škole.

Lucie pak prostřednictvím advokáta vyzvala otce k úhradě dlužného výživného (zejm. na úhradu dlužného nájemného a poplatků za studium) za poslední tři roky jejího života, zbytek byl bohužel již promlčen. Otec na Luciinu výzvu nijak nereagoval, ale po podání žaloby na úhradu dlužného výživného se s Lucií nakonec dohodl na úhradě poloviny žalované částky, což Lucie nakonec přijala, protože se nechtěla s otcem soudit, a upřednostnila rychlé řešení věci.

Jméno Lucie (ve Velké Británii je patronkou právníků) je smyšlené, ale příběh tak, jak je popsaný, se skutečně stal a je zveřejněn se souhlasem „Lucie“.

Pokud jste ve stejné situaci jako Lucie, tak nezoufejte. Vězte, že máte nárok na výživné i bez ohledu na to, zda jsou Vaši rodiče rozvedení –⁠ a to po dobu, kdy nejste schopni se sami živit.

Neváhejte a pokuste se s rodiči dohodnout na výživném nebo vyhledejte pomoc advokáta, který Vám pomůže celou záležitost vyřešit.

O finanční stránku se moc nebojte, vzhledem k povaze případu najdete advokáty, kteří se s Vámi dohodnou na výplatě odměny zpětně (např. z přiznaného výživného) a nebudou požadovat úhradu zálohy předem.

Pár poznámek nakonec:

I. Věk dítěte

Věk dítěte není ve vztahu k nároku na výživné rozhodující, podstatné je, aby dítě nebylo schopno postarat se samo o svou výživu, např.v důsledku toho, že se cílevědomě připravovalo na budoucí povolání.

Z nálezu Ústavního soudu II. ÚS 2121/14 ze dne 30. 9. 2014 vyplývá, že „studium zletilého dítěte na střední, případně vysoké škole, představuje okolnost, od níž se bude odvíjet vyživovací povinnost rodičů. Rodiče jsou totiž odpovědni za všestranný rozvoj svých dětí a z toho také plyne, že jsou povinni dbát o to, aby dítě našlo zdroj své obživy právě v takovém oboru, pro který má schopnosti a nadání a v němž se může náležitě uplatnit (viz M. Holub, cit. d., str. 317).“

II. Studium pro studium

Nesmí se ale jednat o „studium pro studium“, neboť je„vždy důležité, aby se obecné soudy pečlivě zabývaly konkrétními okolnostmi každého případua zejména účelností tohoto studia. Toto studium by totiž mělo sloužit k prohlubování předchozího vzdělání, na které zpravidla navazuje, resp. mělo by vést k lepším budoucím vyhlídkám na získávání prostředků pro své životní potřeby prací (srov. čl. 26 odst. 3 Listiny).“ (II. ÚS 2121/14)

III. Studium nemusí vždy navazovat, rozhoduje účelnost studia

Návaznost studia (jednotlivých oborů) není nezbytnou podmínkou, když „může samozřejmě nastat i případ, kdy toto další studium na studium předchozí přímo navazovat nebude, nicméně z konkrétních okolností bude zřejmé, že i tak je třeba preferovat zájem na zvýšení kvalifikace dítěte [viz např. studium na konzervatoři, na kterou se student nepřipravuje v klasickém systému vzdělávání – blíže viz nález sp. zn. II. ÚS 2623/09 ze dne 7. 4. 2010 (N 73/57 SbNU 9)].“ (II. ÚS 2121/14)

IV. Nezvládání látky, přerušení studia ani změna školy nemusí být překážkou

Dle Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2016, sp. zn. 8 Tdo 842/2016 dokonce ve vztahu k nároku na výživné a požadavku provázanosti studijních oborů konstatuje, že stačí, pokud dítě směřuje ke zvýšení své kvalifikace ze středoškolské na vysokoškolskou ve studovaném oboru, když uvádí, že „podle dosavadní soudní praxe se ustálilo, že v případě, že dítě, byť zletilé, má soustavnou snahu pokračovat ve studiu (dokončit studium), které významně zvyšuje úroveň jeho vzdělání, a tím i jeho šance na pracovním trhu, jedná se o soustavnou přípravu na budoucí povolání. To platí za předpokladu, že je dána věcná a zejména časová souvislost mezi ukončeným studiem a jeho pokračováním, nutno je přitom přihlížet i k důvodům přerušení studia.  …V. J. po celou dobu od ukončení střední školy, po maturitě až do doby rozhodnutí soudů, trvale směřovala k tomu, aby si zvýšila svou středoškolskou kvalifikaci o vysokoškolské studium, její zájem byl kontinuální a byl veden opravdovou snahou dosáhnout vysokoškolského vzdělání v oboru, který byl spojen s ekonomikou a v souvislosti s tím i s jazykovou vybaveností. Tuto přípravu na dosažení vysokoškolského vzdělání je proto třeba považovat za vážně míněnou a kontinuálně realizovanou. Jestliže dcera obviněného po tuto dobu změnila dvakrát školu (z jazykové školy na VŠE a poté na VŠO), nejednalo se o přerušení této snahy ani o záměrné prodlužování svého studia na úkor svého otce, ale šlo především o nezvládnutí určitých studijních nároků, což je okolnost, která sama o sobě nemá při dodržení všech uvedených podmínek vliv na to, že by bylo možné vyživovací povinnost otce jen z tohoto důvodu považovat za přerušenou, resp. za přerušenou bez možnosti jejího obnovení při změně podmínek na straně jeho dcery. Doba přerušení studia na vysoké škole nebyla výrazně dlouhá, byla ovlivněna objektivními skutečnostmi spočívajícími v nutnosti absolvování přijímacího řízení na VŠO a nutností vyčkat začátku nového školního roku. Tento její záměr a úmysl byl naprosto zjevný, neboť se změnou vysoké školy nikterak neotálela, ale s ohledem na objektivní skutečnosti a podmínky, jež bylo nezbytné splnit, v podstatě plynule přešla z jednoho studia do druhého, navíc opět ekonomického směru, a tudíž nemůže být pochyb o její aktivní snaze o vysokoškolské vzdělání v oboru, v němž hodlala v budoucnu nalézt své pracovní uplatnění.“

V. Povinnost pracovat při studiu?

Ústavní soud vyslovil v Usnesení I ÚS 39/2018 ze dne 23. 1. 2018, že „je povinností zletilého dítěte vyvíjet přiměřené úsilí směřující k tomu, aby se uživilo samo, … není povinností zletilého dítěte při studiu pracovat, přičemž nemožnost práce garantující vlastní výživu vedlejšího účastníka byla doložena prezenční formou jeho studia.“

To ovšem neznamená, že při prezenčním studiu na vysoké škole se nezohlední míra úsilí zletilého dítěte uživit se samo. „Z citovaného nálezu Ústavního soudu však vyplývá, že z hlediska úvah o výši výživného je namístě pečlivě posoudit rovněž to, jak velké časové nároky klade předmětné studium, tzn. zda např. vylučuje, aby vedle tohoto studia student pracoval alespoň příležitostně formou třeba brigád. Skutečnost, že vedlejší účastník si ve volném čase (o víkendech a prázdninách) při studiu nepřivydělává, proto okresní a krajský soud zohlednily při stanovení výše výživného, jež přiznaly v rozsahu nižším, než vedlejší účastník požadoval.“

VI. Přiznání výživného v rozporu s dobrými mravy

Aby u dítěte (i zletilého) mohlo být vůbec uvažováno o tom, že by snad přiznání výživného v jeho prospěch vůči rodiči mělo být v důsledku jeho jednání v rozporu s dobrými mravy, muselo by jednání dítěte dosáhnout jisté úrovně (kvality) závadnosti (viz např. rozsudek Městského soudu v Praze, č. j.: 18 Co 242/2002-512 a usnesení Ústavního soudu II. ÚS 2730/15-1). Rozhodně nestačí, pokud dítě s rodičem nevyhledává styk a není s ním v pravidelném kontaktu.

Tento text byl sepsán pro internetový projekt nebatsemluvit.cz.