Právo oběti trestného činu na pomoc od státu dopadá i na náhradu nemajetkové újmy
Dle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. ledna 2019, sp. zn. 9 As 423/2018 náleží peněžitá pomoc od státu obětem trestné činnosti uvedeným v § 24 odst. 1 zákona č. 45/2013 Sb., o pomoci obětem trestných činů (obětem, kterým bylo v důsledku trestného činu ublíženo na zdraví; byla jim způsobena těžká újma na zdraví; obětem trestného činu proti lidské důstojnosti v sexuální oblasti; dítěti, které je obětí trestného činu týrání svěřené osoby, zákonem vyjmenovaným pozůstalým po obětech trestných činů) i za nemajetkovou újmu, a to v případě, „že pravomocným rozsudkem již bylo rozhodnuto o náhradě škody nebo nemajetkové újmy“. V takovém případě oběť trestného činu „obdrží peněžitou pomoc v této pravomocně přiznané výši až do částky 200 000 Kč.“
Ke shora uvedenému závěru Nejvyšší správní soud dospěl při posuzování rozhodnutí Ministerstva spravedlnosti, kterým ministerstvo nevyhovělo žádosti oběti trestného činu o poskytnutí pomoci dle shora uvedeného zákona. Ministerstvo v uvedeném případě zastávalo názor, že nemajetková újma (i když byla přiznána soudem v rámci trestního/adhezního řízení) není způsobilá k náhradě v rámci poskytování peněžité pomoci obětem trestných činů.
Tento názor ovšem neobstál před správními soudy, když Nejvyšší správní soud vycházel z toho, že při „výkladu zákona o obětech trestných činů je třeba vycházet z jeho základních principů, jak byly opakovaně vyřčeny i v judikatuře Nejvyššího správního soudu. Ten v rozsudku ze dne 29. 3. 2018, č. j. 10 As 278/2017 – 46, připomněl, že tento zákon je založen na principu 9 As 423/2018 subsidiarity peněžní pomoci, takže peněžitá pomoc má nastoupit zejména tam, kde odškodnění nebylo získáno z jiných zdrojů. Primárním účelem zákona je pak sice překlenutí tíživé sociální situace oběti trestné činnosti, zároveň však peněžitá pomoc ze strany státu plní i funkci reparační, jak plyne z § 25 zákona. Kromě toho se NSS ztotožňuje i s názorem vyjádřeným městským soudem v jeho rozsudku ze dne 8. 3. 2018, č. j. 9 A 5/2015 – 61, že stěžovatel je při svém rozhodování vázán zásadou v pochybnostech ve prospěch oběti (in dubio pro victimae), neboť smyslem zákona je zmírnit dopady spáchaného trestného činu na život obětí a naplnit celosvětový trend posilování práv obětí, zmíněný i v důvodové zprávě k zákonu. Navíc celý zákon o obětech trestných činů je koncipován tak, aby se postavení obětí trestných činů zlepšilo. Tyto výchozí principy subsidiarity, reparace a rozhodování ve prospěch obětí musí stěžovatel ve svém rozhodování ctít a dodržovat.“
Oběť, které náleží pomoc dle zákona o obětech trestných činů, tak má dle shora uvedeného judikátu tři možnosti
- buď prokáže pouze tolik, že je obětí trestného činu a byla jí způsobena těžká újma na zdraví, a bude jí přiznána peněžitá pomoc v paušální částce 50 000 Kč nebo
- navíc ještě doloží prokázanou ztrátu na výdělku či prokázané náklady spojené s léčením, snížené o součet všech částek, které z titulu náhrady škody již obdržela, a obdrží peněžitou pomoc v této prokázané výši až do částky 200 000 Kč nebo
- konečně doloží, že pravomocným rozsudkem již bylo rozhodnuto o náhradě škody nebo nemajetkové újmy, a obdrží peněžitou pomoc v této pravomocně přiznané výši až do částky 200 000 Kč.
Její nárok na náhradu škody nebo nemajetkové újmy vůči pachateli pak přejde podle § 33 zákona na stát, a to v rozsahu poskytnuté peněžité pomoci.